Co je to IMUNITA

 

Nedávno jsem četl v jednom článku následující výrok chovatele poštovních holubů: „Moji holubi nedostávají během celé zimy absolutně žádné medikamenty. Věřím, že si tak budují přirozenou imunitu.“ Vyvstává nyní otázka, co říci k tomuto způsobu ošetřování. Uvidíme, že v podstatě se jedná o úvahu velmi logickou. Nejprve je však třeba se ptát: Copak je vlastně ta imunita? V zásadě je to schopnost živého těla odolávat nemocem. Tato schopnost může být předem dána přírodou nebo postupně získávána. Od přírody je na příklad dána trvalá odolnost holubů proti lidským chorobám či proti onemocnění psů. Je důležité vědět, že  přirozená imunita nebrání živočichům být zdravými nositeli choroboplodných zárodků: Virus lidské chřipky se nachází velmi často u divokých kachen. Hovoří se o tom, že touto formou si příroda vytváří jakýsi virový rezervoár (např. lidské chřipky).

Co však pro nás jako chovatele má daleko větší význam, je získávaná imunita našich holubů. Jakmile přijde jedinec do styku s choroboplodným zárodkem, nastává okamžitá a rychlá reakce. Ať už mikrob (bakterie) nebo virus, okamžitě je napaden bílými krvinkami (leukocyty). Tyto obklopí vetřelce jako chobotnice, pozřou jej, a tak ho zničí. Mezi bílými krvinkami jsou to lymfocyty, které nesou imunoglobuliny, příjemce antigenů. Produkčním orgánem antigenů je Fabriciova žláza v anální oblasti ptáků. Antigeny jsou velmi specifické částice, které v souladu s lymfocyty tvoří páry „imunoglobulin-antigen“ a blokují  původce jen jedné jediné specifické nemoci. Ku příkladu antigen neštovic se uplatní jen u viru způsobujícího neštovice. Bohužel je schopnost organismu vytvářet protilátky případ od případu velmi rozdílná. Vyvolává-li virus neštovic dobrou obrannou reakci s působností po mnoho měsíců, pak u jiné nákazy to může vypadat zcela jinak. Tak na příklad získaná imunita proti virové rýmě, jejíž četné mikrobiálně-parazitární komplikace jsou známy, je velmi krátká, s možným následkem rychlé recidivy.

Odolnost proti parazitům je záležitost ještě mnohem nejistější. V chovech, ve kterých řádila chronická trichomoniáza, se snad ještě nestalo, že by došlo k samovolnému omezení parazitů na přirozený rovnovážný stav. Ani seriózní moderní ošetření nezabrání zde možnému opětovnému přebujení. Totéž platí o červech. Pravidelné použití vhodných preparátů, doprovázené tepelným ničením vajíček, zůstává stále nejúčinnějším prostředkem k vymýcení těchto parazitů.

V praxi je tomu tedy tak, že člověk může doufat v získání přirozené imunity jen proti mikrobům a virovým onemocněním. I zde však stále hrozí nebezpečí, že schopnost mikroorganizmu infikovat (t.zv. virulence) může prorazit obranyschopnost organismu a ohrozit tak život holuba. Každý styk se salmonelami (paratyfus) nese v sobě velké nebezpečí, ohrožující budoucnost chovu. Naděje v přirozeně získanou imunitu jsou rizikem, neboť se velmi často ukazují být lichými. Salmonelóza je záludná svým utajeným a často zdlouhavým vývojem. Paratyfová nákaza končí nezřídka tak, že po poměrně dlouhé době propukne plíživý vývoj v mocnou reakci. Proto zde buďme raději skeptičtí, pokud se týká přirozeně získané odolnosti.

Má-li se postupně budovat imunita proti různým nemocem, pak se nabízí použití očkovacích látek. Co je to vlastně očkovací látka? Jedná se dle vhodnosti o vodný nebo olejnatý roztok s oslabeným původcem onemocnění. Mikroby a viry mohou být usmrceny teplem (55°C) či antiseptikem, ba dokonce obojím způsobem. Mohou být též pomocí speciální techniky zbaveny ofenzívnosti, nebo být již přirozeně neagresivní (kmen La Sota vakcína proti paramixoviru). Když je očkovací látka injekčně vpravena do organismu , vyvolá zde reakci vedoucí k imunitě. U holubů může být injekce dávána pod kůži, do svalu nebo do hutnější kožní vrstvy. Očkování je o to účinnější, čím méně kdy musel organismus příjemce vzdorovat silným zárodkům, což jej oslabovalo. Bohužel neexistuje žádná vakcína poskytující časově neomezenou ochranu. Normálně netrvá tato doba po naočkování nikdy déle, než v případě přirozeně získané odolnosti po nemoci. To je skutečnost oproti bludům, že v mládí vakcinovaný holub je chráněn na věčné časy. V určitých případech se může stát, že holub pod ochranou vakcíny přichází do kontaktu s virulentními zárodky nemoci. Nastává tak přirozené „přeočkování“, které odpovídajícím způsobem prodlužuje trvání vakcinační ochrany. Netřeba snad zdůrazňovat, že se jedná o jev příznivý, ale poněkud nejistý, neboť chovatel nemá možnost dovědět se, kdy a kde ke kontaktu se zárodky došlo.

Jaké závěry lze učinit ze všeho, co zde bylo řečeno? Vezmeme-li do úvahy různé obvyklé nemoci holubů, pak rychle poznáme, že vytvoření přirozené imunity kontaktem s původcem nemoci je záležitost veskrze nejistá. Buď proto, že původce zdravotních potíží není schopen vybudit odolnost v míře stojící za zmínku (např. u parazitických onemocnění), nebo proto, že případně již vytvořená imunita není dostatečná pro udržení zárodků nemoci v šachu, či má příliš krátké trvání. Všichni chovatelé vědí, že stačí málo, aby pelichání neproběhlo optimálně. Nejde o to, aby se s každou maličkostí upalovalo k veterináři pro nákladnou diagnózu. Avšak mají-li holubi zahleněné hrdlo, nenormální trus a špatný stav opeření po právě proběhnutém přepeření, pak neváhejte prosím ani okamžik a nečekejte na docílení přirozené imunity, nýbrž poskytněte svým holubům okamžitě nutné ošetření léčivy. Vaši holubi Vám to stokrát vrátí.

 

 

 

  MVDr. J. P. Stosskopf

GUT FLUG 2/2002, str. 11