Nedávno jsem četl
v jednom článku následující výrok chovatele poštovních holubů: „Moji
holubi nedostávají během celé zimy absolutně žádné medikamenty. Věřím, že si
tak budují přirozenou imunitu.“ Vyvstává nyní otázka, co říci k tomuto způsobu
ošetřování. Uvidíme, že v podstatě se jedná o úvahu velmi logickou.
Nejprve je však třeba se ptát: Copak je vlastně ta imunita? V zásadě je to
schopnost živého těla odolávat nemocem. Tato schopnost může být předem dána
přírodou nebo postupně získávána. Od přírody je na příklad dána trvalá odolnost
holubů proti lidským chorobám či proti onemocnění psů. Je důležité vědět,
že přirozená imunita nebrání živočichům
být zdravými nositeli choroboplodných zárodků: Virus lidské chřipky se nachází
velmi často u divokých kachen. Hovoří se o tom, že touto formou si příroda
vytváří jakýsi virový rezervoár (např. lidské chřipky).
Co však pro
nás jako chovatele má daleko větší význam, je získávaná imunita našich holubů.
Jakmile přijde jedinec do styku s choroboplodným zárodkem,
nastává okamžitá a rychlá reakce. Ať už mikrob (bakterie) nebo virus,
okamžitě je napaden bílými krvinkami (leukocyty). Tyto obklopí vetřelce jako
chobotnice, pozřou jej, a tak ho zničí. Mezi bílými krvinkami jsou to
lymfocyty, které nesou imunoglobuliny, příjemce antigenů. Produkčním orgánem
antigenů je Fabriciova žláza v anální oblasti ptáků. Antigeny jsou velmi
specifické částice, které v souladu s lymfocyty tvoří páry
„imunoglobulin-antigen“ a blokují
původce jen jedné jediné specifické nemoci. Ku příkladu antigen neštovic
se uplatní jen u viru způsobujícího neštovice. Bohužel je schopnost organismu
vytvářet protilátky případ od případu velmi rozdílná. Vyvolává-li virus
neštovic dobrou obrannou reakci s působností po mnoho měsíců, pak u jiné nákazy
to může vypadat zcela jinak. Tak na příklad získaná imunita proti virové rýmě,
jejíž četné mikrobiálně-parazitární komplikace jsou známy, je velmi krátká,
s možným následkem rychlé recidivy.
Odolnost proti parazitům
je záležitost ještě mnohem nejistější. V chovech, ve kterých řádila
chronická trichomoniáza, se snad ještě nestalo, že by došlo k samovolnému
omezení parazitů na přirozený rovnovážný stav. Ani seriózní moderní ošetření
nezabrání zde možnému opětovnému přebujení. Totéž platí o červech. Pravidelné
použití vhodných preparátů, doprovázené tepelným ničením vajíček, zůstává stále
nejúčinnějším prostředkem k vymýcení těchto parazitů.
V praxi je tomu tedy
tak, že člověk může doufat v získání přirozené imunity jen proti mikrobům a
virovým onemocněním. I zde však stále hrozí nebezpečí, že schopnost
mikroorganizmu infikovat (t.zv. virulence) může prorazit obranyschopnost
organismu a ohrozit tak život holuba. Každý styk se salmonelami (paratyfus)
nese v sobě velké nebezpečí, ohrožující budoucnost chovu. Naděje v
přirozeně získanou imunitu jsou rizikem, neboť se velmi často ukazují být
lichými. Salmonelóza je záludná svým utajeným a často zdlouhavým vývojem.
Paratyfová nákaza končí nezřídka tak, že po poměrně dlouhé době propukne
plíživý vývoj v mocnou reakci. Proto zde buďme raději skeptičtí, pokud se
týká přirozeně získané odolnosti.
Má-li se postupně budovat
imunita proti různým nemocem, pak se nabízí použití očkovacích látek. Co je to
vlastně očkovací látka? Jedná se dle vhodnosti o vodný nebo olejnatý roztok
s oslabeným původcem onemocnění. Mikroby a viry mohou být usmrceny teplem
(55°C) či antiseptikem, ba dokonce obojím způsobem. Mohou být též pomocí
speciální techniky zbaveny ofenzívnosti, nebo být již přirozeně neagresivní
(kmen La Sota vakcína proti paramixoviru). Když je očkovací látka injekčně
vpravena do organismu , vyvolá zde reakci vedoucí k imunitě. U holubů může
být injekce dávána pod kůži, do svalu nebo do hutnější kožní vrstvy. Očkování
je o to účinnější, čím méně kdy musel organismus příjemce vzdorovat silným
zárodkům, což jej oslabovalo. Bohužel neexistuje žádná vakcína poskytující
časově neomezenou ochranu. Normálně netrvá tato doba po naočkování nikdy déle,
než v případě přirozeně získané odolnosti po nemoci. To je skutečnost oproti
bludům, že v mládí vakcinovaný holub je chráněn na věčné časy. V určitých
případech se může stát, že holub pod ochranou vakcíny přichází do kontaktu s
virulentními zárodky nemoci. Nastává tak přirozené „přeočkování“, které
odpovídajícím způsobem prodlužuje trvání vakcinační ochrany. Netřeba snad
zdůrazňovat, že se jedná o jev příznivý, ale poněkud nejistý, neboť chovatel
nemá možnost dovědět se, kdy a kde ke kontaktu se zárodky došlo.
Jaké závěry lze učinit ze
všeho, co zde bylo řečeno? Vezmeme-li do úvahy různé obvyklé nemoci holubů, pak
rychle poznáme, že vytvoření přirozené imunity kontaktem s původcem nemoci
je záležitost veskrze nejistá. Buď proto, že původce zdravotních potíží není
schopen vybudit odolnost v míře stojící za zmínku (např. u parazitických
onemocnění), nebo proto, že případně již vytvořená imunita není dostatečná pro
udržení zárodků nemoci v šachu, či má příliš krátké trvání. Všichni
chovatelé vědí, že stačí málo, aby pelichání neproběhlo optimálně. Nejde o to,
aby se s každou maličkostí upalovalo k veterináři pro nákladnou
diagnózu. Avšak mají-li holubi zahleněné hrdlo, nenormální trus a špatný stav
opeření po právě proběhnutém přepeření, pak neváhejte prosím ani okamžik a
nečekejte na docílení přirozené imunity, nýbrž poskytněte svým holubům okamžitě
nutné ošetření léčivy. Vaši holubi Vám to stokrát vrátí.
MVDr. J. P.
Stosskopf
GUT FLUG 2/2002, str. 11